Měsíční archivy: Červen 2014
Piloti (Piloti) 1988
Dále na východ od Tmavomodrého nebe v němž bojovali Nebeští jezdci se odehrává příběh bojové letky československých pilotů, do které jako nováček přichází podporučík Jandák. Ten pak v kolektivu bojových letců prožívá jak svou první lásku, tak i boj vysoko nad oblaky. Bojoví piloti na východní frontě tak prožívají podobné příběhy jako jejich západní kolegové, mají stejné cíle a plány a stejně mizivé vyhlídky na přežití při každodenních soubojích na život a na smrt. Není divu, bojovali totiž v době, kdy měli společného nepřítele, jehož charakterizoval letoun Meserschmitt. Koprodukční československo-sovětský film je zapomenutým raritním kouskem a důkazem vyvracející názor, že o československých pilotech za druhé světové války byly natočeny v česku pouze dva filmy.
Krakatit (Krakatit) 1949
Čapkova předloha se v těsně poválečném kontextu dočkala zřetelné aktualizace: mimořádně ničivá třaskavina v rukou válečných štváčů, které zajímají jen zisk, se může snadno stát osudnou rozbuškou, ohrožující celý svět. Režisér Otakar Vávra soustředí pozornost na horečnaté představy vyčerpaného a navíc zraněného protagonisty inženýra Prokopa, jenž se ze všech sil snažil zabránit zneužití svého vynálezu. I když po vypravěčské stránce (snově stylizované sekvence, které přibližují hrdinovo narušené vnímání, prozrazují inspiraci ponurým francouzským poetismem) film přece jen zestárnul, jeho výpověď si dodnes uchovává svou naléhavost.
Žert (The Joke) 1969
Univerzitní posluchač Ludvík Jahn pošle z jakéhosi školení své dívce a zároveň kolegyni pohlednici, na níž mimo jiné napsal: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! A protože se píší léta padesátá, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Dívka, jatá posvátným citem stranické povinnosti, předá pohlednici fakultní organizaci, Jahn je vyloučen ze strany, vyhozen z fakulty a jako obyčejný voják poslán do trestního pracovního útvaru nazývaného Černý prapor a pověstného mimořádně surovým zacházením.
Jeden z nejproslulejších filmů 60. let se opírá o stejnojmenný román Milana Kundery, soustředěn cele na důležité poznání – totiž že nová křivda neodstraní ani nezahluší křivdu starou. K takové mravní kocovině zákonitě dospěje hlavní hrdina, těžce postižený stalinistickými represemi, když se po letech pokusí aspoň zprostředkovaně se pomstít původci svého pádu. Režisér Jaromil Jireš postihl jak kruté poměry v pracovní vojenské jednotce na začátku 50. let, tak uvolňující se společenské ovzduší o patnáct let později. Prolíná někdejší události s nynějším děním na základě náhodného podnětu, na základě podobnosti, i ve zvukové rovině vrství asociativní spoje.
Poslední mohykán (Poslední mohykán) 1947
Starožitník Kohout není zlý člověk. Má však ideál: Být doma neomezeným pánem. Nevidí proto přání své ženy, ani to, že dcera Helena si našla ženicha, že druhá dcera se zamilovala, a že syn je vášnivý plavec. Chtěl by řídit jejich život podle svých staromódních představ. Zdenčin nápadník inženýr Bečvář však léčkou pronikne do Kohoutovy přízně (prý chce o jeho výchovných metodách napsat knihu). Starožitník mu dokonce sám nabídne Zdenčinu ruku. Do děje navíc vstupuje Kohoutův bratr, lesník, který přijíždí do Prahy na návštěvu. Shodou okolností si oba bratři vymění role a tak rodina považuje otce za milého strýčka a stěžuje si mu na jeho chování.