Filmy žánru: Válečný
Sousto (studentský film) (Sousto (studentský film)) 1960
Krátký snímek Studia FAMU a Jana Němce pod pedagogickým vedení Václava Wassermana, Václava Hanuše, Bohumila Šmídy a Josefa Dobřichovského. Na sklonku druhé světové války stojí na nádraží vlak s vězni z koncentračního tábora. Tři zbědovaní muž přemýšlejí, jak se dostat k nedaleko stojícím vagónům s chlebem. Potřebují se před plánovaným útěkem posílit…
Poslední motýl (Poslední motýl) 1990
Paříž, druhá světová válka. Francouzský mim Antoine Moreau je zatčen gestapem. Jeho milenka spolupracovala s protinacistickým odbojem, čehož chtějí jednotky SS využít k tomu, aby se v židovském ghettu podílel na kruté komedii. Dostane za úkol připravit dětské divadelní představení, které by inspekční delegaci Mezinárodního červeného kříže přesvědčilo o spokojenosti a štěstí života v ghettu. Moreau se však dokáže vzepřít nechutné objednávce a pojme inscenovanou hru O perníkové chaloupce jako podobenství o skutečnosti, jež měla být utajena. V mezinárodním obsazení vytvořil Milan Kňažko další postavu v uniformě (po Zániku samoty Berhof), tentokrát se však jednalo o muže z druhé strany, důstojníka SS. Slavného francouzského mima chtějí nacisté přimět, aby pohostinsky vystoupil v terezínském ghettu. Když umělec zjistí, že jeho produkce se má stát součástí cynické kamufláže, uspořádané pro důvěřivou komisi Červeného kříže, rozhodne se vyslovit pravdu o skutečných poměrech v Terezínu vládnoucích. Režisér Karel Kachyňa, jenž tento přece jen staromilsky, ba místy až sterilně pojednaný snímek natáčel v mezinárodní koprodukci (a hlavní roli ztělesnil Tom Courtenay), se pokusil vylíčit sílu svědomí: ani nátlak a hrozby nepřimějí čestného umělce, ale se zpronevěřil svým zásadám. Pantomimické kreace vedl Boris Hybner.
Démanty noci (Démanty noci) 1964
Obraz útěku dvou českých mladíků z transportu smrti je dynamizovaný a významově prohlubovaný vkomponováním asociativních retrospektiv zážitků a představ jednoho z nich. V opakovaných projekcích jeho snů, obav a tužeb vše lidské pomalu ustupuje živočišnému, úměrně s rostoucím tlakem ohrožení. Naturalisticky živě zhmotněná situace utečenců – jejich hlad, únava, úzkost, nutkání sebezáchovného pudu – to vše naznačuje pokus o záchranu za jakoukoliv cenu. Dvojice se stává štvanou zvěří, jíž loví senilní starci sudetské vesnice, zobrazující vládu bezmocných. Film ztvárňuje proud vědomí, transponují vnitřní vidění do strohé a originálně sevřené podoby, odkrývající hloubku úzkosti, šílené opuštěnosti, poníženého člověčenství, nemožnosti s někým se dorozumět a trápení se člověka jako odcizeného elementu v nepřátelském světě. Leitmotivem je touha po bezpečí, prezentovaná jako touha po domově. Němcův celovečerní debut patří k absolutní špičce české kinematografie. Zároveň navazuje na jeho krátký absolventský film Sousto, a to především zásluhou kamery, obdivuhodně se pohybující a kreslící smutek a bezútěšnost lesa…
T 34 (T-34) 2018
Poručík Ivuškin a řidič Vasilenok jsou tankisté Rudé armády. Po německém napadení Sovětského svazu jsou vrženi do obrany své vlasti. Po tankové bitvě s německou jednotkou pod velením Klause Jägera se stanou na dlouhé 3 roky válečnými zajatci. Na jaře 1944 Jäger velí výcvikovému centru u Ohrdrufu, kde se všichni tři opět setkávají. Ivuškin po celou dobu v zajetí pečlivě plánoval útěk. A Jäger je poslední překážkou, která mu stojí v cestě.
Daleká cesta (Daleká cesta) 1949
DALEKÁ CESTA, prvotina Alfréda Radoka (1914 – 1976), se nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a iritujícím skloubením hraného a dokumentárního filmu stala pro komunistický režim natolik neúnosnou, že byla nejprve nakrátko odsunuta do venkovských kin a posléze zcela vyřazena z distribuce. Měl na tom mj. svůj podíl i Radokův kolega Otakar Vávra (*1911), jemuž se Radokův styl zdál prý příliš křečovitý. Jak se Vávra přiznal ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra (1996), když se ho přední stranický ideolog, ministr informací Václav Kopecký (1897 – 1961), na film dotázal, svůj názor nesmlčel a Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech…
Valčík s Bašírem (Vals Im Bashir) 2008
Autobiografický hrdina Ari se vydává za dávnými známými i dalšími lidmi, kteří mu mohou prozradit, jestli kdysi byl při krutých masakrech v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Netradiční dokument je po snímku Persepolis další animovaný film o nedávných dějinách Blízkého východu – stejně poutavý, dojemný i hrůzný. [43. MFFKV 2008]
Ztracenci (Ztracenci) 1956
Dramatický příběh, kterému za předlohu sloužila stejnojmenná črta Aloise Jiráska, ukazuje na třech vojácích rakouské armády celou nesmyslnost války. V polovině osmnáctého století, v době prusko-rakouské války, se náhodně setkávají kyrysník, husar a pěšák a společně se ukrývají na samotě. Na každém z nich zanechala válka jiné stopy, ale všichni touží po normálním lidském štěstí. I když z počátku mají odlišný poměr k vojenské službě, mění se pobytem na samotě a atmosférou života v selské chalupě a odmítnou vrátit se k rakouské armádě. Ale všichni tři tereziánští ztracenci berou do svých rukou opět zbraně, kterých se již nechtěli dotknout, když je samota přepadena Prusy. Podaří se jim krýt útěk rodiny i s dítětem, ale sami to zaplatí svými životy.
Mapa lidského srdce (Map of the Human Heart) 1992
Neuvěřitelný příběh lásky eskymáckého mladíka Avika, který překlenul léta, oceány i nebezpečí 2. světové války, aby našel svou dětskou lásku, míšenku Albertine. Nakonec ale zjistí, že jejich kultury jsou příliš odlišné na to, aby spolu mohli být.Opravdový cit nezlomí ani čas, ani vzdálenost, ani válečná vřava. V roce 1931 přistane v Arktidě pilot, který má zmapovat neprobádaná území. Zpět do civilizace s sebou vezme malého Eskymáckého chlapce Avika nemocného tuberkulózou. V domě katolických pěstounů, kde vyrůstá, chlapec vyzdraví. Tam se také setká s míšenkou Albertine a zamiluje se do ní. Ani po návratu na rodnou Arktidu nemůže na Albertine zapomenout. Po letech se náhodně setká s pilotem, díky kterému se s Albertine vůbec poznali, a pošle po něm své lásce vzkaz. Připojí se k pilotům, kteří ve 2. světové válce bojovali proti Hittlerovi a stále Albertine hledá. Zjišťuje však, že překážky, které ohrožují jeho přátelské i milenecké vztahy, jsou větší, než si byl vůbec kdy ochotný připustit. [28. Letní filmová škola]
Člověk bez osudu (Sorstalanság) 2005
Novela maďarského spisovatele Imreho Kertésze, původně vydaná bez povšimnutí v roce 1975 v kádárovském Maďarsku, byla čtenářskou obcí znovuobjevena v 90. letech a způsobila senzaci, na jejímž konci stála Nobelova cena za literaturu. Bylo tak jen otázkou času, kdy se tématu chopí i film. Citlivé a neobvykle pojaté vyprávění židovského chlapce Gyuriho, který se postupně propadá soukolím nacistické vyhlazovací mašinerie, staví na kontrastu děsivosti života v táborech a nezúčastněného, zdánlivě racionálně odtažitého vyprávění dospívajícího teenagera, který se snaží vyrovnat s nenormálními podmínkami tím, že se na ně snaží pohlížet očima normality. Po návratu zjišťuje, že jeho zkušenost je nesdělitelná a musí se s ní vyrovnat sám nepomůže mu ani jeho židovství, ke kterému postupně ztratil pouta, ani jeho příslušnost k maďarskému národu, mezi jehož příslušníky se setkává spíše s lhostejností až nepřátelstvím než s pochopením a empatií. Jaký je tedy jeho osud? A má vůbec nějaký?
Sobibor (Sobibor) 2018
Základ filmu představuje reálná událost, k níž došlo v roce 1943 v nacistickém táboře smrti Sobibor na území Polska. Hlavním hrdinou filmu je sovětský Žid Alexandr Pečerskij, intendant a vojenský zásobovač, který to dotáhl až k hodnosti poručíka. V říjnu 1943 upadne do zajetí a ocitne se ve v táboře Sobibor, kam Židy nevozili kvůli práci, ale aby je zabili v plynových komorách. Alexandrovi, silnému na duchu a morálně pevnému, se podaří za tři týdny připravit plán internacionálního povstání vězňů ze západní Evropy a Polska. Toto povstání se stane jediným úspěšným za celou druhou světovou válku a skončí masovým útěkem vězňů z nacistického táboru smrti.