Onlinefilmykeshlednuti.live

Tradiční lovkyně plžů se potápějí jen se zadrženým dechem. Tyto mořské sirény mají tvrdý chlebíček.Romantický obrázek krásných, jen spoře oděných nebo úplně nahých japonských lovkyň perel, vynášejících z mořského dna perleťové skvosty, asi hned tak nevymizí. Realita je však zcela jiná. Říká se jim ama, což znamená žena moře. Hlavním zdrojem obživy těchto potápěček nejsou perly, amy sbírají spíše různé jedlé plže, například ušně, které jsou považovány za výjimečnou pochoutku, a řasy. A také se nejedná o žádné pohádkové mořské panny, protože mezi nimi často nalezneme i ženy, které již dosáhly středního věku. Amy mají jedinečnou schopnost potápět se do hloubek pouze se zadrženým dechem. Odvažují se až ke dnu, kde sbírají nejrůznější mořské plody. V historických dobách se amy potápěly nahé, nebo v bělostné bederní roušce. Dnes často používají neoprenové kombinézy, ale i přes ně si navlékají tradiční bílý oděv. Jsou přesvědčené, že tato barva odpuzuje žraloky a veškeré zlo. Podle dávné tradice si pruhem bílé látky chrání i hlavu. Potápěčky loví pouze tři hodiny denně. Chrání tak populace mořských živočichů. Sezóna lovu začíná v březnu a končí v září. Amy nesmějí pod vodu s tlakovými láhvemi, tímto zákazem japonské úřady omezují podmořský lov. Avšak amy by to i bez tohoto zákazu ani nenapadlo. Potápějí se vždy na minutu a půl do hloubky pěti až patnácti metrů. Za devadesát minut se takto nadechnou a potopí šedesátkrát. Po devadesáti minutách musí ven z vody.A proč tento freediving provádějí právě ženy? V Japonsku se muži věnovali a věnují hlavně lovu ryb. Sběr plžů byl odnepaměti doménou žen. Traduje se, že hlavním důvodem tohoto rozdělení rolí je to, že ženy mají silnější vrstvu podkožního tuku, a tak chlad snášejí lépe než muži. Ženské tělo je prý také lépe uzpůsobeno pro potápění na jeden nádech. Spaluje méně kyslíku a umí si snáze poradit se změnou tlaku.Ale i když je ženské tělo údajně pro tento typ potápění lépe vybavené, nic to nemění na faktu, že práce japonských lovkyň plžů je opravdu náročná a tvrdá dřina.

Gurkhové prosluli statečností, věrností a nesmírnou houževnatostí. Dodnes jsou symbolem elity mezi speciálními vojenskými jednotkami.Britská armáda už 200 let provádí v Nepálu nábor Gurkhů. Už začátkem 19. století během války s Velkou Británií na sebe Gurkhové upozornili tím, jak odhodlaně bránili proti britskému vetřelci své malé království. Angličané, na které udatnost těchto bojovníků udělala mimořádný dojem, se prozíravě rozhodli si z nepřítele udělat spojence. Gurkhové pak pro britskou korunu bojovali a ztráceli životy ve všech významných válkách a ozbrojených konfliktech. Symbolem těchto ozbrojených jednotek se stal nůž khukrí—zahnutá mačeta, sloužící údajně k odsekávání nepřátelských hlav a opatřená kanálkem pro odvod krve, aby se vojáci při krvavé řeži nezašpinili. Tak se to alespoň traduje v legendách… Skutečností ale zůstává, že v současné době je pro mnohé nepálské rodiny přijetí jejich syna k britským vojenským jednotkám synonymem lepšího života. Ze svého žoldu jsou totiž tito rekruti schopni podporovat nejen svou rodinu, ale často i celou vesnici, ze které pocházejí. Zájem o přijetí je mezi nepálskými chlapci obrovský, vstupní testy jsou ovšem mimořádně náročné a projdou jimi pouze ti nejlepší. Kromě extrémně náročných fyzických testů musejí nováčci prokázat dovednosti jazykové, matematické a technické. Účastníci, kteří nevyhoví tvrdým kritériím, jsou bez milosti vyřazeni. Odmítnutých zájemců jsou každý rok tisíce. Výběr nových rekrutů je také dlouhý a náročný proces, který trvá zhruba tři měsíce. Zahajují jej členové odvodových komisí, sami bývalí Gurkhové, kteří se vydávají na pouť po nepálských vesničkách, kde vyhledávají vhodné uchazeče. Naděje všech vybraných chlapců se pak obracejí k hlavním centrům příjmu vojenských nováčků—městům Pókhaře a Dharanu, kde se v tvrdých podmínkách rozhodne o jejich dalším osudu. A všichni doufají, že budou mezi těmi úspěšnými…